Když jsem skončil montáž dřevěné poličky, zamířil jsem, jako skoro každý všední den, na vlak. Protože cesta přes brněnské hlavní nádraží, přeplněné lidmi a utopené v ruchu a shonu mě odrazuje rok od roku více, rozhodl jsem se zvolit některou z variant. A nechal jsem to na náhodě. Ta se činila - a to hned pětkrát za sebou. Na zastávce Antonínská jsem čekal, rozhodnut vyrazit tím směrem, kterým pojede tramvaj jako první. Přijela jednička a tak jsem zamířil na Moravské náměstí - to znamenalo doufat, že pojede co nejdříve trojka, abych na konečné ještě stihl autobus do Bílovic, kde konečně přestoupím na vlak. Jinak by plán neměl cenu a musel bych přecejenom na hlavní. A štěstí se usmálo podruhé - hned po výstupu na mě zazvonila trojka a tak jsem zcela bez čekání přestoupil a zamířil na Starou Osadu.
Příští šťastná chvilka měla ale právě opačný charakter. Autobus do Bílovic mně ujel takřka před nosem a to znamenalo půl hodiny čekání na nepříjemné a nudné zastávce. Čtvrté štěstí - zastavil přede mnou autobus nejpodivnější ze všech brněnkých linek MHD. Trasa 64 na Červený písek vede opuštěnou krajinou za seřaďovacím nádražím. A když používám předložku za, měl bych ji napsat tuučně, protože v tomto případě má podobný význam jako, když uslyšíte, že je něco za koncem světa nebo za hranicí lidského poznání. Jelo nás jen pět a to ještě mladá cikánka s dítětem vystoupila na další zastávce. Projeli jsme podivnou čtvrť, která je sice blízko města, ale je z ní daleko na všechny strany, zastávky Zimní I, Zimní II, Depo a další a já začínal cítit, že dnešní večer nebude jako jiné.
Za zastávkou Podzimní (která je za zastávkou Jarní) musí člověk překonat v úchvatné výšce 200 m dlouhou lávku nad seřaďovacím nádražím. Na ní je tma a pod ní se rozkláda rozvlněné moře, které jako parníky křižují lokomotivy. Elektrické táhnoucí dálkové vlaky prosviští kousek od dosluhujících motorových posunovacích, kterým se z komína valí chuchvalce dýmu, z depa občas vyjede akumulátorová Adéla a těžké nákladní stroje, nkdy spojené do dvojice přivážejí na koleje mizící ve tmě nákladní vlaky z různých koutů Evropy. Téměř neustále probíhá rozřazování vlaků na svážném pahrbku přímo pod lávkou, kovové háky zvoní a vše podtrhuje strašidelné syčení kolejových brzd. Když někdy bývá mlha, má člověk pocit, jako by se ocitl přinejmenším v dílně Hefaistově, ale možná rovnou v pekle.
A pak se stala pátá náhoda. Pravděpodobnost, že se to přihodí zrovna v minutě, kdy vkročím na lávku, je menší než jedno promile a přece se to stalo. Spatřil jsem ji. Několik let jsem si přál ji vidět a pořád mně unikala. Sledoval jsem její vývoj skrze reportáže, články, diskuze a fotky čtyři roky, než se mně podařilo ji zahlédnout. Byla krásná - lokomotiva řady 380 z plzeňské Škodovky, nejsilnější čtyřnápravový stroj v Evropě, trojsystémový gigant, zázrak na kolejích zvaný jednoduše Zázrak. Do Brna přijíždí jen v některé dny a to jen jednou za den ve zkušebním provozu s nákladními vlaky. Dnes jsem tedy poprvé viděl v provozu stroj, který se má již brzy stát budoucností české železnice. Líbil se mně a držím mu palce. |
